Dexter a následky...

Dexter a následně Miami

Tak tady bude článek o mojí obsesi, která začala zcela nevině.

Jako velká knihomolka, jsem jednou narazila na knihu Dexter v omnibusu (3 knihy v 1), A nějak mi utkvělo, že je to i seriál. Knihu jsem po nějakém váhání koupila a pak zjišťovala víc.

Verdikt byl jednoznačný 1 série se shoduje s 1. knihou a dál je to zcela odlišný. Takže jsem si přečetla 1 knihu a následně 1. sérii seriálu.

Seriál mi zaujal tak jsem pokračovala, až jsem se přistihla, že jedu jeden za druhým v každé volné chvilce. Byl to celkem zážitek pro celou rodinu. Protože neuznávám televizi. :O jo já nemám ( teda do nedávna neměla) funkční televizi. Stačilo mi jen to být s dětmi a knihy- hromady knih J Takže zmínky o Dexíkovi byli spíš sporadické z FB nebo i od úryvků rozhovorů.

Takže koloběh začal a já poctivě seděla a čekala, co dalšího si scénáristi připraví… Konec 8 série jsem obrečela jak malá holka. Dlouho se mi nestalo, že by mi něco takhle zasáhlo a zahryzalo se mi tak moc pod kůži. Tím spíš, že seriály a filmy jsou pro mě sporadickou záležitostí.

Obsese v návaznosti je Samotné Miami a Florida….. Nikdy jsem netoužila cestovat, stačil mi klid, spokojené děti a mé hnízdečko. Kolem mě se točilo „ Jedu k moři!“ „Jedeme do Holandska!“ – To mi jen udivilo… nemám ráda zimu J A já po celou dobu žádnou touhu neměla. Mám ráda svůj klid. Avšak teď po skouknutí seriálu mě posedlo to, že bych nejraději utekla do Miami. Jak je možný, že po tolika letech mě najednou chytlo zmizet? Rozhodně neříkám sama, a vůbec nešlo o dovolenou. Netroškařím, chtěla bych tam přesunout celou rodinu, sluníčko pláže a tak nějak celý tenhle „jiný“ svět.

Začala jsem se o to zajímat víc a narazila na milion překážek, od občanství, přes trvalý pobyt po zdravotní péči, která ač by měla být špičková je také „špičkově“ placená. Celkem mě to vyděsilo, ono totiž s 5 dětma je lékaře velice potřeba, stačí taková soukromá chřipková epidemie nebo střevní viróza a katastrofa je na světě…

Ale ani tenhle pro nás asi nezvyklý jev mi neodradil. Dokonce jsem říkala, že nechci ject ani na dovolenou na Floridu, mám totiž strach, že bych nechtěla zpátky… A to skutečně reálný strach…  Přes to všechno jsem měla bezprostřední období kdy mi až jakoby „bolelo“ touhou jít tam. Zkusit pracovní smlouvu, nebo jiný legální způsob. Ale byrokracie a podmínky jsou u nich skutečně velice přísné. A dostat se Na Floridu legálně s celou rodinou a s klidem bez imigračního se rovná neskutečnému zázraku, který se jaksi nekoná.

 

Takže Miami a Florida ve mně zůstalo hodně hluboko jako sen, který si prostě splním. i kdyby až za dalších 30 let tak prostě splním. Děti vyrostou a nebudou nás potřebovat, ne moc a já si pojedu užít svůj sen… Umřít do ráje… Aspoň pro mě…

Mezitím mám doma knižní sérii Dextra, na kterou jsem se těšila jak malá holka. Ale bojím se, bojím se toho, že se nechám vtáhnout do té bolestné touhy, že mi bude zase bušit srdce jak splašené a budu tam chtít hned. Zcela nereálně, toužit po tom co nemám…

Ale třeba tu bolest ani cítit nemusím, uvidíme. Na poštu by mi měla přijít 7 kniha ze serie a třeba mi to nedá a otevřu jí brzy…

Tak to touhách a přáních reálně i nereálně… O bolesti, která je snad zralá pro léčení chocholouškem a o mém snu…

Pokud někoho zajímá, jak se dá žít v dnešním světě s 5 dětma a nemít Tv řekněte J Kdykoliv to kdokoliv slyšel, koukal na mě jak na ufona: D Ale pro mě je to námět na další článek ze života… Možná ;)

Kousnutí - katastrofa

Kousnutí mravencem aneb katastrofické scénáře

Další příběh ze života je jen pár dní starý. Začalo to zcela nevině. Venku krásně – Konečně!!!! – a já se rozhodla, že když mám chlapa furt v práci tak posekám zahradu. Ta byla asi 2 týdny nedotčená, protože předchozí sekačka se tak nějak utavila. Přítel stačil jen jeden večer posekat kolem baráku a zahrada byla zatím jako džungle.

Takže… Vytáhle jsem prodlužovák, nahnala děti na zahradu a zapojila sekačku. Mno a tím jsem skončila… Ať jsem mačkala, co jsem mačkala, hýbala páčkami a čuměla i do motoru, tak se mi ji prostě nepovedlo nastartovat. Berte prosím na vědomí, že jsem přes 28 let žila v Praze v Paneláku a toto náčiní jsem vídala jen z rychlíku: D Takže jsem se pustila do okopávání kořenů tújí aby, jsme se jich zbavili už nadobro. Když se odpoledne – výjimečně ne v 8 večer – zjevil chlap měl z toho velikou srandu a zmáčknul 2 TLAČÍTKA NARÁZ a sekačka jela… Mno připadala jsem si jak idiot … Skoro jako moje proslulá motyčka… ale o té zase jindy…

Takže jal se sekání trávy, vzal si šortky a sekal a sekal a sekal. Tráva byla z džungloidního stavu uvedena do přijatelného.  Večer usedl k PC a jen tak ledabyle oznámí, že ho něco kouslo a že to svědí. No a známe to chlapy a jejich auínka. Přešla jsem to bez komentáře. Druhý den mi volal z práce a stěžoval si, že noha bolí pořád a víc.  Stále jsem to neřešila a dala mu večer bactroban aby si to namazal a dal mi pokoj s kousancem od mravence… Začal mít zimnici a usnul… Asi rýmička se mu přidala…

Nastal pátek a chlap měl celodenní. Po pár hodinách, asi dvou, telefon. Že prý noha bolí jako čert a že mu natéká…  mno a to jsem už zbystřila a dala si dvě a dvě dohromady. Co když se mu do nohy dostala infekce? Mno stále s celkem ledovým klidem jsem mu oznámila, ať si zajede na pohotovost. Jenže on je to nově Pan vedoucí a nemůže jen tak odejít, tak že prý až večer po práci…

Takže den šel dál, já se hrabala v zahrádce, čekala na příjezd brášky na víkend a celou pitomou nohu vypustila z hlavy… Po několika dnech kdy se vše točilo kolem zkulturnění zahrady jsem se těšila na večer s knihou… A pak ejhle. Po příchodu domů z práce mi tu svoji nohu ukázal a já málem padla na zadek… Noha velká rudá a horká… Umyl se a jel na pohotovost a já hned žhavila drát a koukala na internetu, co by to mohlo být… jediné dostupné obrázky připomínaly otravu krve a bakteriální infekci…

A tady začíná moje katastrofické myšlení. Nažhavila jsem drát a řešila to s kamarádkou. Ta obdržela fotku a začala panikařit víc než já, že je to otrava takže si ho nechají v nemocnici.  Syn s bratrem seděli v obýváku u Pc a my po tel rozvíjeli diagnózy. Celá debata se stočila na to, že kapačky sou dobrý, jen aby to nebylo něco horšího a nemusel na amputaci. To jsme samozřejmě začali rozebírat a řešit, když přišel bratr celý bílý „ jak jako amputaci? Oni mu uříznou nohu?“ My dostali záchvat smíchu a vyvrátili mu to. Zatím se nevědělo. Čekalo se na telefon. Jenže my by jsme nebyli my kdyby se nezašlo ještě dál. V každé situaci ať hypotetické nebo reálné je to kouzelné „mohlo by být hůř“. Takže naše konverzace se stočila ke kvadruplegikům. A to bylo úplně šílený kluci chodili a koukali na nás, jako co si děláme za srandu a jestli je to tak hrozný. A já je uklidňovala, že ne a že se cizí telefony neposlouchají…  Během rozhovoru coby kdyby, který mě zcela rozptýlil, abych nezešílela čekáním na to co to mé „6. dítě“ nakonec má jsem napjatě očekávala hovor z nemocnice.

Nakonec jsem se dočkala. Tak volám zpět a ptám se co? Odpověď byla zcela kouzelná: „Nic dobrý. Nejdou mi světla na autě.“ Koukala jsem jak péro z gauče… „Jak jako světla na autě? Se ptám na špitál? Co ti řekli?“ Zcela laxní přístup: Nic jdu řešit auto….“

Takže já celá v šoku volám zpátky kamarádce a říkám jí co právě padlo za rozhovor. Ta již zcela vyčerpaná dostala záchvat smíchu a smála se tak až jsem se začala řehtat taky a nechala světla světlem….

Později mi dorazil domů, že jen žárovka vyhodila pojistky a dobrý. Najednou přikvačí brácha s ledovým klidem mu oznámí: „ Se z toho auta nepo, ta už tady řešila rampu až ti uříznou nohu….“ A na mě došel další nával smíchu, chlap na mě koukal jak na svatej obrázek a jen mu padla čelist…  Když jsem se uklidnila tak jsem mu vysvětlila proč a co a jak. Mno zná mi tak jen mávnul rukou a KONEČNĚ mi oznámil diagnózu: Silná alergická reakce asi na mravence. Dostal pigáro do prdel* a šel s práškama domů.

Další průběh už je poklidný po lécích spal během pár minut a byl klid: D Nakonec je však vysadil (blbec) a raději šel do práce, protože „to přece nic není…..“ A on chce jezdit autem a to se vylučovalo s medikací….

Večer se náchílil ke konci, děti jsem nahnala do postle a já hodila nohy na stůl, vzala si knihu a četla dokud mi nezačalo lízt na nervy chrápání z křesla vedle mě ....

Tak toť příběh od ničeho k bebínku přes amputaci po zcela rychlé zahození za hlavu…. J 

den....

Když se daří tak se daří

Tak jsem chvilku přemýšlela a vymyslela jsem téma blogu! Ale že to myšlení bolí…. :D

Tak pojmu to tu jako takový deníček pro pobavení…

Takže začnu dnešním příběhem a pak nějak ve volné chvilce sepíšu něco o sobě.

Dnešní den je takový výjimečný. Máme výročí 4 roky s partnerem, takže by to chtělo něco slavnostního. Takže se rozhodlo, že se udělá Kachna se zelím a karlovarskými knedlíky…

Jo ono se řekne, udělá… Ale Karlovarský knedlíky.. ,mno jednou je vše poprvé. Patlám, mixuju a zase patlám až z toho je barevná hrouda… Zkouším jeden malý uvařit, jestli se nerozpadne a on drží!! Sláva. Takže s chutí nahážu xx knedlíčků a vařím. Po asi 5 minutách koukám, že v hrnci je nějaká jednolitá kaše!!!!!!! Grrr mno nic nechám to dojít a nakonec zachráním většinu. Asi jsem špatně zamíchala a pár se rozpadlo.

Kachna!!!!! To je případ sám pro sebe… dneska je moje šance tak 50/50. První pokus před lety dopadl tragicky, tvrdé nepoživatelné cosi cestovalo do koše. Takže se pojistíme- projdeme na netu 1000+1 návod aby se kachna povedla. Mno a tradá po cca 5 hodinách je kachna luxusní až se rozpadá. Mám radost. Zelí už je rutina.

Takže slavnostní jídlo je hotové.  Rozhodnu se posbírat své ratolesti a jdu koupit nějakou tu zmrzlinku a na poštu.

1.    Trouble nastává, když jedno z dětí 3 letá Bela odmítá vstávat a fňuká. Když se mi ji podaří probrat s prosbou, honem honem, než začne zase lít, jak z konve začne trouble číslo 2… Ona chce šaty! Venku 15 stupňů a ne a ne si to nechat vysvětlit. Vyřešíme to tak, že šaty máme zastrkané do kalhot a na nich mikinu… Krize zažehnána odcházíme z baráku.

2.    Zdárně se doplazíme tempem vycházka na poštu. Jsme tam hned před odpolední otevíračkou. Já vesele natěšená peníze v kapse a beru si doklady. Dojdu k okýnku a koukám, jak vejr kde mám Občanku!!!?? Přemýšlím jak divá a pak mi to dojde… Já hloupá ji dala na skříň spolu s rodnými listy a přihláškami do školky!!! Aby chlap mohl dodat i moje nacionály. Mno nic nastává ukecávání paní za přepážkou, že je to balíček z lékárny se sunary a kašičkami pro malého. Chce aspoň nějaký důkaz, že jsem to já a tak ji na pult vysypu snad 100 lístečku. Kartiček průkazek s mým jménem a rodným číslem. Řidičák jaksi nevlastním… Paní teda chce vědět ať ji z hlavy vysolím rodné číslo. Tak to na ní vybalím, jak nejrychleji umím aby mi uvěřila a ona se chudák zasekne na prvních dvou číslech: D Mno zdárně odcházím z pošty s pocitem mé hlouposti a štěstím a balíkem uloženým v kočárku.

3.    Tak a poslední kapka nastane, když dojdu do místní Žabky…. Vezmu si energy drink, holky zmrzliny a paní pokladní, milá paní již na naši smečku zvyklá, holkám rozbalí nanuky a čeká, až si nakoupím. Dojdu ke kase a sebevědomě dám kartu. ŠOK!!!! Nedostatek prostředků na kartě! Bože co teď? Mám pocit, že se zahrabu nebo aspoň strčím hlavu pod zem… Paní pokladní s úsměvem mává rukou, že nevadí ať ji to do večera doveze chlap, že má odpolední do zavíračky. Já rudá až na prdeli volám přítelovi, aby s tím počítal, a zahanbeně odcházím. Chlap cca za hodinku dojel a „dluh“ uhradil… a já už nebudu věřit jako dosud, že mám na kartě prostředky a budu si brát jistinu 3 dnů převodu….

Jako bonus u sepisování článku telefon… koukám a dceři zvoní mobil.. zvednu to a ona záchranka co jsem potřebovala? Twl oni potvory vytočili sanitu!!! Tak se paní vroucně omlouvám, že mi děti vzali mobil a že se nic neděje, že si dám pozor, aby se to neopakovalo. Paní na záchrance velice milá, že se nic neděle… Bože trochu klidu už!!!

Takže sedím doma jedno dítě na klíně, druhý neustále na telefonu i 20x denně protože je u babičky a je plné dojmů, další 3 holky sedí u pohádek. A mě napadlo, že třeba bude někdo potřebovat povzbudit, pobavit, pohoršit a rád si přečte o úsměvném „neštěstí“ jiných.

Tak to by pro dnešek stačilo, pokud se mi chlap neudusí u večeře a děti neutopí ve vaně a já budu moct strávit večer na knihou…

Mějte se krásně, přeji všem klidný bouřkový večer: *